Na posledních deskách HAMMERFALL bylo už vidět, jak vaří z vody a celkově je to nebaví. Potřebovali inspiraci, nápad nebo prostě jen větvičku, která jim zavadí cestou domů o kabát. A co se nestalo – o kabát jim nezavadila jen větvička, ale prstíček, pak ručička a ta se s následným zakřupáním odlomila od původního majitele, který byl… zombie, ano.
Hector byl nakažen, členové infikováni, a tak se rozhodli, že tento zombie virus rozšíří do celého světa. Hector byl skryt a na jeho místě se usídlila právě ona jmenovaná ruka, která místo něj zdobí obal nové desky, což je rozhodně lepší řešení než zombie verze templáře Hectora nebo znak biohazardu, který tam byl původně.
HAMMERFALL tedy získali inspiraci, půlka kapely má ráda horrory, jejich producent je Američan a když toto dáte dohromady, vznikne vám něco, co odradí spoustu skalních fanoušků. Deska plná něčeho „nového a skvělého. Odvaru pravých a svěžích HAMMERFALL.“
Kapela si totiž myslí, že když jejich zvuk bude více „osmdesátkový“, bude to modernější a lepší. Nevím, kde se vzal tento názor. Kapela sama si myslí, že jejich album je nejlepší a nejvyváženější, ale o tom by se dalo opravdu polemizovat.
Placka začíná mini-intrem, které je děsivé, plné chroptění, rozbíjení skla a posluchačům by mělo být jasné – pacient nula je tady. Zachraňte se. Po minutě a čtvrt se začne konečně něco dít, začne se hrát, riffovat a občas i zpívat. Písničky jsou neskutečně nudné, utahané a občas prostě přeskočí a zničehonic naprosto změní rytmus. Vůbec celé to působí jako pěst na oko. Jestli by se u toho měl posluchač bát, tak jedině o vlastní zdraví. 
"B.Y.H." vám bude znít hodně Saxonovsky, "Immortalized" nudně a u "666" si budete říkat „Cože?!“ . 
To ani nemluvím o skladbě „One More Time“, „veleúžasné“ singlovce plné zombies, krve a sakra nudných melodií a donekonečna vyřvávaného názvu, který začne po první půlminutě vymývat mozek posluchače.
Po této hrůze zní pontusovská „The Outlaw“ jako spasení, protože ta má, na rozdíl od výše zmiňovaných, aspoň myšlenku, majestátnost a energii. To stejné platí pro „Die Des Los Muertos“, ale tam je to hlavně kvůli riffu, který vznikl v době Glory to the Brave. Nebo pomalá "Send Me A Sign", což (Bohužel? Bohudík?) není cover GAMMA RAY, ale maďarské kapely POKOLGÉP. Více takových písní!!
Kapela hudebně přitvrdila, Cansův hlas však nikoliv. Dříve to bylo jedno hudební těleso obsahující mužský sbor, nástroje a zpěváka samotného. Nyní jsou všechny tyto prvky rozdělené a mezi nimi jsou velké propasti a hranice. Je to smutné, HAMMERFALL mi vždy zněli celistvě a mocně, teď je to jedna velká nuda, která dohromady ani nedává smysl.
Další problém vidím ve vynechání sborů – jedné z největších předností HAMMERFALL. Kromě dvou skladeb naprosto vymizely a je to opravdu škoda, protože mužský sbor dodával jejich hudbě energičnost, sílu a moc .
HAMMERFALL, jak je známe, jsou pryč. Obávám se, že nenávratně, ale nechci malovat čerta na zeď. Naživo zní stále skvěle a v playlistech mají jen tři skladby z nové placky.
Každopádně je to pro mě zatím největší hudební zklamání roku.

P.S.: Pozor, až budete tlouct hlavou o stěnu, neuhoďte se moc. Mně to zapomněli říct a bouli mám na hlavě ještě teď.

1. Patient Zero
2. Bang Your Head
3. One More Time
4. The Outlaw
5. Send Me A Sign (Pokolgép cover)
6. Dia De Los Muertos
7. I Refuse
8. 666 - The Enemy Within
9. Immortalized
10. Let's Get It On
11. Redemption

4/10