Finská kapela GHOST BRIGADE vydala před několika dny své již třetí album s komplikovaným názvem Until Fear No Longer Defines Us. Po perfektním opusu Isolation Songs byla laťka nasazená opravdu hodně vysoko a jen těžko se dalo představit, že by ji něco dokázalo překonat.

Tichá akustická kytara v úvodním intru "In The Woods" vás vtáhne do melancholického světa, který jako by vypadl z coveru alba. Hutná depresivní atmosféra, jakou známe z předchozího alba, se nicméně dostaví hned s následujícím songem, singlem "Clawmaster" - drsný zvuk, prvky doom až sludge metalu a především vynikající Ikonen, jehož hlasový projev na novince překonává veškerá očekávání. Podobný pocit se však postupně vytrácí, čím dál album postupuje. Druhá podobně drsná skladba "Traces Of Liberty" je sice nejkratší skladbou na albu, ale naráží na to, že i přes zajímavou strukturu začne nudit. "Breakwater" připomene spíše rané songy od KATATONIE, "Chamber" zaujme, ale podobně silný zážitek nezopakuje.

Nejzajímavější moment celého alba však leží o kousek dál a je jím song "Grain" - pomalá, po textové stránce vytříbená píseň svým zvukem tak trochu charakterizuje celé album. Uhrančivý úderný refrén a Ikonenův hlas jsou magická kombinace, která funguje na 100%. A ano, podobné riffy už jme slyšeli na předchozím albu, podobný zvuk už tu byl, ale GHOST BRIGADE ho tentokrát dotáhli k precizní dokonalosti. Manne Ikonen dokazuje úžasnou formu, bravurně zvládá jak čistý zpěv, tak chraplavý growl a v obou polohách exceluje. Jeho hlas je tím, co ze všech skladeb budete vnímat nejsilněji, ačkoliv je škoda, že v některých písních trochu zaniká mezi kytarami. 

Hodnotit album píseň po písni je poměrně nesnadné, protože Until Fear No Longer Defines Us se na rozdíl od svého předchůdce vyznačuje poměrně širokým žánrovým rozpětím - najdete tu prvky post-rocku, sludge metalu, doom metalu, death metalu i klasického progressive. Těžko říct, jestli je to výhoda či ne - ano, v podstatě každý si tu najde své oblíbené momenty, bohužel ale i s tím spojená hluchá místa (osobně například závěr desky zcela vynechávám, protože jak "Torn", tak závěrečná "Soulcarves" ve mně vzbuzovaly dojem již jednou slyšeného).

Celkově album působí spíše jako přešlápnutí na místě než posun kupředu. Možná dokonce krok zpět ke kořenům - ačkoliv zvuk je vybroušený a perfektní, připomíná více než svého předchůdce první album Guided By Fire. Osobně jsem preferovala Isolation Songs s jejich drsným zvukem a silnými momenty, které tady postrádám, ale ani přes to nemohu říct, že bych byla zklamaná. Jen ve mě Until Fear No Longer Defines Us nevyvolalo stejné nadšení. 

Verdikt: 8/10