Norská TRISTANIA, jedna ze zakládajících kapel žánru gothic metalu, vydala po třech letech album se symbolickým názvem Rubicon. Před jeho nahráním kapela prošla výraznou přestavbou, z původní sestavy u ní zůstali jen dva muzikanti, vůdce kapely, kytarista a skladatel Anders Høyvik Hidle a klávesista Einar Moen. Jak tyto změny ovlivnily zvuk nového alba?

Jak už jsem zmínila, změny v kapele byly opravdu velké. Především odešla fanoušky milovaná zpěvačka Vibeke Stene, která byla v kapele od jejích začátků. Na její místo nastoupila rodačka ze středomořské Sardinie Mariangela „Mary“ Demurtas, jejíž výběr mnoho fanoušků zkritizovalo. Ke změně došlo i na postu hlavního zpěváka, kterým se stal Kjetil Nordhus, bývalý zpěvák TRAIL OF TEARS, který nahradil Østena Bergøye; ten však na albu v některých písních hostuje. Dalšími novými členy se stali basák Ole Vistnes, kytaristka Gyri Smørdal Losnegaard a bubeník Tarald Lie. Toliko ke změnám v kapele.

Hned na začátek musím říct, že se samotným albem jsem měla velké problémy a udělat si na něj jasný názor pro mě bylo velmi obtížné. Na první poslech se mi zdálo naprosto průměrné a obyčejné, ani jsem neměla chuť jej doposlouchat. Po několika poslechnutích už se nezdálo tak hrozné, zlomem u mě bylo, když jsem se rozhodla poslechnout si celou diskografii TRISTANIE od začátku do konce. Nejraději jsem vždy měla první dvě alba vzniklá pod taktovkou Mortena Velanda – Widow’s Weeds a Beyond The Veil z let 1998 a 1999, ale proti novému zvuku kapely po jeho odchodu jsem nic neměla a zvykla jsem si na něj. Ač mnoho posluchačů novinkový Rubicon zatracuje se slovy „to vůbec nezní jako TRISTANIA“, já si naopak myslím, že stylově toto album vyplývá z hudebního vývoje kapely, je dalším krokem navazujícím na alba předchozí, ne až tak nepodobné albu Illumination z roku 2007.

Widow’s Weed a Beyond The Veil byla díla po hudební stránce vskutku jedinečná. Pro neshody v tvorbě však jejich hlavní tvůrce Veland z kapely odešel a založil kapelu SIRENIA, TRISTANIA pak pokračovala dál bez něj. Její třetí album World of Glass bylo ještě poměrně podobné svým předchůdcům, byly zde sbory, silné orchestrální party, změnila se však komplexita písní, jejichž struktura se stala o trochu jednodušší, dále jazyk písní, kde se už nepoužívalo tolik starších a zastaralých slov a obratů, texty se tak staly méně alegorické, srozumitelnější a schopné lépe zprostředkovat příběh. Poprvé se zde objevily čisté mužské vokály Østena Bergøye. Čtvrté album Ashes bylo asi největším hudebním skokem této kapely, kterým se značně odpoutala od své hudební minulosti. Symfonické prvky zde téměř nenajdeme, sborové zpěvy zde nejsou žádné, písně jsou přímočařejší, texty temnější, kytary ostřejší… Dodnes mi tohle album nějak nesedlo a považuji ho za nejslabší v tvorbě TRISTANIE, a to počítám už i Rubicon. Illumination už takovou změnou stylu nebylo, zůstala větší přímočarost a chytlavost písní, důraz na čistý soprán Vibeke, co se však mužských zpěvů týká, poprvé zde měl přednost čistý zpěv před growlem, čímž se TRISTANIA opět o něco vzdálila svým prvním albům. Ovšem přesto, že se mi nelíbí Ashes, Illumination jsem si velmi oblíbila, zdálo se mi, že si kapela konečně ujasnila svůj směr a styl.

Nicméně nakonec vše dopadlo tak, že víc jak půlka členů kapelu opustila, takže s tím ujasněním směru to asi nebylo tak horké. Samozřejmě nejvýraznější změnou na Rubiconu je změna zpěvačky. Mary má narozdíl od Vibeke alt, její výšky nepůsobí oním andělským dojmem, v hlubších tónech je naopak její hlas trochu zastřený. Je jasné, že mnoha lidem bude čistý operní hlas Vibeke chybět, písně jsou však napsány Mary na míru a její hlas do nich sedí. Stejně tak musím pochválit hlas Kjetila Nordhuse, nového hlavního mužského zpěváka, má krásnou barvu a příjemně se poslouchá, zejména v poslední písni „Illumination“, která dokazuje, že Kjetil dokáže se svým hlasem pracovat na výbornou. V několika písních také hostuje bývalý zpěvák Østen a stále zde příležitostně growluje kytarista a hlavní skladatel Anders, máme to tedy poměr 3:1 ve prospěch mužů, což je na albu znát, hlavně ke konci alba Mary v některých písních spíše sekunduje a například v písni „Vulture“ se vůbec neobjeví. Pokud Mary zpívá refrény, obvykle je spolu s ní zpívá i Kjetil.

Album otevírá velmi dobře zvolená „Year of the Rat“, ke které byl natočen videoklip. Jedná se o celkem příjemnou vypalovačku s chytlavou piano linkou, která se na koncerty hodí rozhodně víc než pomalé zádumčivé songy předchozí tvorby kapely. V podobném duchu, co se týče rychlosti a nálady, se nese v pořadí třetí „Patriot Games“, přímá píseň s větším důrazem na mužský vokál a vzdorným refrénem. Do „kategorie rychlých songů“ se hodí ještě úderná „The Emerald Piper“ a bonusovka „Caprice“, která je určená pro americký trh, což se dost projevuje na jejím zvuku – je více rockový, důraz je kladen na Maryin zpěv a celkově má píseň jistý lacunacoilovský nádech.

Ostatní písně na albu jsou spíše ve středním tempu, více melancholické, hudba pomalu graduje; příkladem budiž song „Protection“, který trochu připomene původní tvorbu kapely (je jedinou písní, kde je v popředí Mary a dočkáme se i charakteristického Andersova growlu), a pak „Exile“, kde hudebně nejvýraznější pasáž „hořím ve vodě, topím se v ohni“ je sice poněkud klišovitá, ale působivá. Jestli mi nějaká píseň opravdu nesedla, tak je jí „Magical Fix“, jedna z posledních na albu. Tahle píseň má intro s trochu hororově fantasy nádechem a je hnána kupředu rychlými výraznými bicími, které jsou v silném kontrastu s tiše odříkávanými slokami, které mi místy zněly až rapově. Obecně se mi zpívané pasáže v „Magical Fix“ nelíbily.

Výrazným prvkem některých písní jsou housle, na albu totiž opět spolupracoval houslista Pete Johansen, kterého jsme mohli u TRISTANIE slyšet naposledy před bezmála deseti lety na World of Glass. Tklivé houslové melodie se ozývají např. v baladické „The Passing“ nebo v písni „Amnesia“, která je jednou z nejlepších na albu. Působivá gradace, různorodý zpěv (Kjetil si zazpívá i v powermetalových výšinách) a housle ne na dokreslení, ale jako nejvýraznější prvek ve finále songu.

Podle mého názoru jsou jedny z nejzajímavějších písní ty s převahou mužského hlasu, konkrétně „Sirens“ a „Vulture“. Navzdory názvu, v „Sirens“ žádné mytické ženské hlasy nečekejte, Mary si zde moc nezazpívá. Ve „Vulture“ už ji neuslyšíme vůbec, což vůbec nevadí, song je to přesto skvělý. Sloky ve mně opravdu evokovaly kroužící supy a nezvyklý refrén je jednou z nejzajímavějších pasáží celého alba. To vše mě nutí k zamyšlení, zda by se TRISTANIA bez zpěvačky zcela neobešla... Poslední píseň „Illumination“, dlouhá epických osm minut, patří mezi to nejlepší, co kdy tahle kapela stvořila. Kompozice je pestrá, plná zvratů, textem se píseň dotýká současného problému války Spojených států s islámskými zeměmi, podobností mezi ideologiemi obou protivníků a nesmyslnosti těchto bojů. Celkově mají texty všech písní jakýsi rebelský nádech, spousta z nich poukazuje na zlo, chaos, bezpráví a poranění těla a duše způsobené válkami a bezmyšlenkovitým posloucháním rozkazů. Jak je řečeno v posledních verších „Illumination“ odříkaných v norštině: „vše mrtvé pomine, vše co se stalo, stane se znovu“.

Ať se to někomu líbí nebo ne, TRISTANIA skutečně překročila svůj hudební Rubicon, za kterým už není cesty zpět. Někdo bude jejich nové album chválit, jiný nenávidět. Mé vlastní pocity se postupem času změnily od opovržení po uznání, což se mi často nestává. Fanoušci staré TRISTANIE budou album pravděpodobně proklínat a zatracovat, já za sebe však dávám slabších osm bodů (původně jsem uvažovala o trojce či čtyřce).

Hodnocení: 7,5/10

Tracklist:
01. Year of the Rat
02. Protection
03. Patriot Games
04. The Passing
05. Exile
06. Sirens
07. The Emerald Piper
08. Vulture
09. Amnesia
10. Magical Fix
11. Illumination
12. Caprice (bonus)

Celková doba hraní: 54:17
Vydala společnost: Napalm Records