Na letošní Zimní Masters of Rock jsem v posledních dnech opravdu nechtěla jet. Bylo divné počasí, přesunuté místo, odřeklé kapely, ale já už měla lístek a bylo mi hloupé ho nechat propadnout. Tak jsem se tedy sbalila a jela jsem.

V době před festivalem začaly totiž kapely odříkat svoji účast. BULLET, TESTAMENT, AS I LAY DYING, SYMFONIA a nakonec i SEPTICFLESH, čímž se seznam kapel, které mě na festivalu zajímaly, snížil na dva kusy – AMON AMARTH a GAMMA RAY. Obě zmiňované jsem ale již viděla a tak jsem si řekla, že dojedu až později a vynechám první kapely.

Celý festival bylo nutno přesunout do větších prostor – kterými se stal zimní stadion Luďka Čajky, který se nachází těsně nad Novestou. Led ovšem nebyl rozmražen a koberec přes něj přetažený dělal spíše neplechu, než aby něco zachraňoval. Stadion byl permanentní mrazírnou a led se dechem a teplem těl diváků rozehříval a lehce tál, ovšem okamžitě zase mrznul, jakmile se dostal na obuvi návštěvníků třeba na schody nebo na ochozy. Stadion tedy nebyl jen permanentní mrazírnou, nýbrž i permanentním kluzištěm. Tímto uzavírám fyzikální okénko.

Došla jsem přibližně ke konci kapely BLOWSIGHT, což mě zamrzelo. Měla jsem s nimi už tu čest a vím, že dokážou dělat docela zábavnou show, ač vypadají jako banda růžových punkerských emařů. Viděla jsem závěr jejich show a seznala jsem, že jsou pořád ve formě. A dokonce mi ani nevadilo, když hráli "Poker Face" od Lady Gaga, znělo to zábavně.

Druhá kapela až tak zábavná nebyla. Němci KINGDOM COME byli sice jedním z mála melodických interpretů v line-upu, ale to je nezachránilo. Hráli sice statečně a s nasazením, ale mě osobně to velice nudilo. Frontmanův hlas byl divně zabarvený, sóla nebyla absolutně v mém stylu a písničky? Nic nového pod sluncem. Když si představím, že na jejich místě měla stát SYMFONIA, znásobí to ještě fakt, že mi prostě nepřišli dobří. Tímto se omlouvám všem jejich fanouškům.

Po KINGDOM COME jsem se rozhodla, že vevnitř klepu kosu moc dlouho a tak jsem se šla projít ven a svou procházku jsem zakončila ve venkovním (!!!) pivním stanu, ve kterém bylo krásně teplíčko (!!!). Čirou náhodou, zrovna v tom stanu se prodávala DVD z posledního ročníku Masters of Rock a musím říct, že jsem s nimi více, než spokojená, protože takový seznam skladeb je dělaný přímo pro mě. Rovnou tam to DVD pouštěli, tak jsem si sedla a nostalgicky vzpomínala na Derisovo falešné vřískání, na mocného pana Canse, na Ronnie James Dio stage a hromadné zpívání písně "Inis Mona" s celou Pagan Aliancí. Kafe zahřálo žaludek, nově zveřejněné kapely na letní festivaly zase srdce a tváře. A byl čas se vrátit zpátky, přece jsem musela chytit dobrý flek na ty dvě kapely, kvůli kterým jsem tam byla!

Došla jsem přesně na MORBID ANGEL. Není to zrovna můj šálek kávy, ale vydržet se dali. Navíc musím ocenit, že svoji práci odvedli mistrně, hráli s absolutním nasazením a na kapele bylo vidět, že si své vystoupení užívá (v rámci deathmetalových zlých výrazů). Musím je vážně vyzdvihnout a ocenit, na to, jak death metal nemám ráda, mě vskutku bavili.

Po MORBID ANGEL vylezli na pódium (tramtadadáá) Joakim a Pär ze SABATON s českou vlajkou s logem SABATON. Oznámili, že budou uzavírat poslední den letního MORu a že napíšou písničku jen pro Českou republiku (protože… přiznejme si, že "Aces in Exile" máme dohromady s Kanadou a Polskem) a pro její skvělé válečné letce. Součástí rozhovoru byly i bojovné proslovy o letcích („FUCKING SOVIET UNION PUT THEM INTO PRISON!!!!!“), které, pochopitelně díky Joakimově výřečnosti, rozřádily i ty, co jim nebyli schopní rozumět.

Po přestávce jsem se konečně dočkala svých oblíbenců – AMON AMARTH, kteří předvedli opravdu bezchybné vystoupení. Hráli s takovým nasazením, že nenechali jediného fanouška chladným. Hala se alespoň na chvíli ohřála a pro velkou část z nich byli právě AMON AMARTH pomyslným vrcholem večera. (Přeci jen, melodici tam jeli pouze na GAMMA RAY, tvrdší fanoušci tam měli tunu a tunu kapel, proto jich tam bylo víc.) Johanův hlas byl v perfektní formě, akorát se mi zdálo, že si obrovský viking musel nějak hýbnout s krkem, protože s ním netočil tak vehementně, jako normálně. Spousta písniček byla z nového alba, ale zazněly i osvědčené pecky typu „Twilight of the Thunder God“, „Guardians of Asgard“ nebo „Runes to my Memory“. Tímto večer vyvrcholil pro všechny hard fanoušky, ale čekala nás ještě jedna kapela. Vrchol večera.

Vrcholem večera byli letos GAMMA RAY, o kterých se vědělo, že si s sebou na svoji show přizvali Michaela Kiskeho. Na večer byl nachystán nový, netradiční setlist, u kterého jsem se nadšeně divila každé nové písničce. Ten koncert byl skvělý. Ale jen ohledně setlistu, protože mi přišlo, že si to kapela neužívá tolik, jako na letním Masters, kde jsem je viděla naposled. Tohle ovšem naprosto vyrovnali výborným setlistem, no uznejte, kdy jindy uslyšíte pohromadě skladby jako “Men, Martians and Machines“, „Anywhere in the Galaxy“, „A while in a Dreamland“? Z nové desky zazněly jen dvě skladby – „Empathy“ a „To the Metal“. Pak samozřejmě i spousta prosáklých hitovek (mezi nimiž chyběla „Send me a Sign“, což je velice podezřelé).
A Kiske? Nejpreve vylezl na „Time to Break Free“. Byl strojený, nudný (jak už to vlastně má ve zvyku), ale zato v perfektní hlasové kondici a tímto také velice kontrastoval s Hansenem, který sice (když mě omluvíte) kvílí na měsíc, ale frontman je bezproblémový, vstřícný a zábavný.
Po odzpívání jedné písně zmizel z pódia a já si jen říkala: „Tohle je všechno? Tak to je ta slavná GAMMA KISKE SHOW?“ Jenže potom vylezl Mistr i na přídavky a já nestačila zírat. „Future World“ parádní, jenže pak přišla „I want out“, kterou bych v této sestavě přála slyšet každému správnému melodikovi. Byla to naprostá hudební onanie, slyšet tuhle legendární skladbu v téměř originálním znění. Tímto byl večer završen.

Můj první zimní Masters of Rock byl sice na nic ohledně sestavy kapel, ale uspokojil mě díky závěru.